Antonín Dvořák se narodil 8. září 1841 v Nelahozevsi, ležící severně od Kralup, jako první z devíti dětí místní řezníka. František Dvořák, majitel řeznického krámku a malého pohostinství, byl však současně i náruživým citeristou, který si dokonce později, když jeho živnost zkrachovala, přivydělával hrou a výukou hry na tento nástroj. I strýcové malého Antonína byli dobrými lidovými muzikanty. Strýc Jan hrál velmi dobře na housle a strýc Josef, nadaný výborným hudebním sluchem, ovládal kromě houslí i trubku. Malý Dvořák tedy vyrůstal v hudebním prostředí a jeho zárodky jeho hudebního nadání uvítal otec s radostí a snažil se je od počátku podporovat. V útlém věku se jej ujal místní učitel Josef Špic (Spitz), výborný a poctivý hudebník, a pod jeho vedením Dvořák činil značné pokroky ve hře na housle, brzy koncertoval na kůru v nelahozeveském kostele a hrával i v otcově hospodě.

Přesto ale rodiče předpokládali, že Antonín převezme živnost, a otec jej proto chtěl dát učit řezničině. Vybrali pro ten účel nedaleké Zlonice, kde se mohl chlapec v místní škole přiučit i němčině. A tak se Dvořák na podzim roku 1854 stěhoval z Nelahozevsi do Zlonic. Zde se jeho hudební výuky ujal varhaník (údajně obdivuhodný improvizátor), houslista, klarinetista a hornista a navíc skladatel, Antonín Liehmann. Tento nalezl v třináctiletém Dvořákovi vzácný talent a rád se ho ujal – učil ho hře na housle a na varhany, generál basu a modulacím. Po roce se pak ale do Zlonic přistěhovali i rodiče a zjistili, že se Anton (jak jej v rodině nazývali) mezitím mnoho německy nenaučil, poslal jej otec do čistě německého prostředí – do České Kamenice, kam Dvořák odjíždí na podzim roku 1856.

V České Kamenici stal se Dvořákovým učitelem hudby František Hancke, ředitel místního děkanského chrámu, od něhož Antonín získával teoretické znalosti a též se u něj učil hře na varhany. Když se po roce vrátil domů, svolil otec po přímluvě Antonína Liehmanna k hudbě namísto řeznictví a poslal syna na studia do Prahy – na tzv. varhanickou školu, jak se tehdy říkávalo Ústavu pro církevní hudbu v Praze.

Do Prahy přijel tehdy už šestnáctiletý Antonín Dvořák na konci září roku 1857. Bydlel zprvu u příbuzných na Starém Městě, odkud docházel do varhanické školy v Konviktské ulici, kde měla škola pronajaty tři místnosti. Dvořákovými učiteli se stali Josef Foerster starší (otec skladatele Josefa Bohuslava Foerstera), který vyučoval hru na varhany, František Blažek, který učil teorii, a skladatel Josef Leopold Zvonař, jenž vedl hodiny zpěvu. Podle vzpomínky jeho spolužáka Václava Urbana byl Dvořák prý žákem vynikajícím a jeho školní práce se vždy vyznamenávaly nějakou originalitou, kterou ostatní dobře nechápali, ovšem přestože prospíval dobře, škola sama jej tehdy ještě za nejnadanějšího a nejslibnějšího posluchače ročníku nepovažovala. Dvořákova klasifikace v druhém, závěrečném roce studia byla doplněna tímto hodnocením: „výborný, ale spíše praktický talent; praktické vědomosti zdají se býti vší jeho snahou, v teorii je slabší“.

Kromě studia na varhanické škole docházel Dvořák současně do německé pokračovací školy v Panny Marie Sněžné (při františkánském klášteře) a navíc se i aktivně zúčastňoval pražského hudebního života. Stal se členem orchestru Cecilské jednoty a jako jeden z jejích violistů se zúčastňoval nejen všech vlastních koncertů Jednoty, ale i ostatních koncertů, při kterých tento orchestr působil.

Po skončení školy se Dvořák vrátil do Zlonic, ale nemohl tam zůstat. Otcova živnost upadala a bylo na čase, aby se o sebe Antonín postaral sám. Vrátil se tedy do Prahy, kde přijal místo violisty v oblíbené pražské kapele Karla Komzáka, pro kterou pak dokonce složil i několik drobných tanečních kousků. Z doby počátku jeho působení v této kapele pochází i jeho první vážná díla (smyčcové kvintety). V roce 1862 zahájilo činnost Prozatímní divadlo a Komzákova kapela se stala jádrem jeho orchestru, což pro Dvořáka znamenalo příležitost seznámit se s velkým množstvím repertoáru, ale zároveň tak měl i méně času na skladatelskou činnost. Další díla tedy pocházejí až z roku 1865, (symfonie c moll, nazvaná později „Zlonické zvony“ a Concert pro violoncello s průvodem piana A dur)

Rok 1865 přinesl Dvořákovi i první milostné vzplanutí. Zamiloval se do Josefiny Čermákové (nar. 17. 1. 1849), kterou vyučoval hře na klavír. Láska však nebyla opětovaná a Dvořák vložil svůj žal do osmnácti písní s klavírním doprovodem na text Gustava Pflegera-Moravského. Cyklus nazval „Cypřiše“ a později některé písně z něj ještě upravil pro smyčcový kvartet pod názvem „Večerní písně pro smyčcový kvartet“.

Během svého působení v orchestru Prozatímního divadla se Dvořák postupně seznamoval s různými operami, což jej podnítilo ke složení vlastní opery. Proto v roce 1870 napsal operu Alfred na libreto (jeho obsahem je starorytířský romantický příběh, episoda z anlicko-dánských válek v 9. století) Karla Theodora Körnera, které už bylo předtím celkem neúspěšně použito dvěma německými skladateli. Známá je ovšem předehra, a to pod názvem „Dramatická ouvertura“. Téhož roku vznikly ještě tři smyčcové kvartety a jednovětá sonáta pro violoncello a klavír.

Veškerá dosud zmíněná tvorba Antonína Dvořáka ovšem nezaznamenala žádný veřejný ohlas. Teprve zmínka Ludevíta Procházky v Hudebních listech uvedla Dvořákovo jméno v obecnější známost. Krátká zpráva informovala o připravované opeře Král a uhlíř. Tato opera byla určena k nastudování, ale byla nakonec divadlem autorovi vrácena pro přílišnou obtížnost. Dvořák pak doma party zničil. Dlouho panovala domněnka, že byla zničena i partitura, ale ta byla v roce 1924 nalezena. (V roce 1874 Dvořák zhudebnil stejné libreto znovu.)

V roce 1871 odchází Dvořák z orchestru, povzbuzen pochvalnou zmínkou Ludevíta Procházky v novinách, a skládá písně Sirotkovo lůžko (na text K. J. Erbena), Proto, Vzpomínání, Přemítání a Překážky.

Prvním velkým Dvořákovým triumfem se však stalo teprve provedení jeho třicátého opusu, kantáty pro smíšený sbor a orchestr Hymnus, na báseň Dědicové Bílé hory od Vítězslava Hálka. Hymnus ihned pro dopsání (červen 1872) označil Ludevít Procházka v Hudebních listech za „skladbu velkolepě zosnovanou a plnou hlubokého důmyslu a vzletu“, kterou prý Dvořák psal „krví svého srdce“. Provedení v březnu 1873 se ujal autorův přítel, Karel Bendl, sbormistr pražského Hlaholu – do té doby mužského sboru, jež se tehdy poprvé, byť zatím jen přechodně, představil jako sbor smíšený. Koncertu v Novoměstském divadle se účastnilo 300 pěvců a orchestry obou zemských divadel, německého i českého. Tak začalo nové životní období Antonína Dvořáka.

Co si můžete přečíst dál?

Pozvánka na koncert pěveckých sborů
článek v rubrice (Jitka Čudlá)

Další setkání Klubu sbormistrů
článek v rubrice (Barbora Novotná)

Pěvecký sbor Cantus Morkovice oslavil jubileum Zdeňka Pololáníka
článek v rubrice (Vladimír Bleša)

Nová Mezinárodní soutěž v kompozici sborových skladeb
článek v rubrice (-cs-)

Sborové slavnosti Hradec Králové 2010
článek v rubrice (Dana Ludvíčková)

Hudební přátelství sborů Rakos a Festivia Chorus
článek v rubrice (Jitka Čudlá)

Antonín Dvořák
portrét skladatele